Panychida za archimandritu Savvu (Jozefa) Nerudu

 Pravoslavná církevní obec Hodonín, Vás zve na vzpomínkové setkání, které se bude konat ve výroční den, 32 let od zesnutí otce archimandrity Savvy (Jozefa) Nerudy, na hřbitově ve Strážnici.

Panychida se bude konat  v sobotu  16. Listopadu 2021 v 10:00 hod.

V uterý 16. listopadu uplyne 32 let od zesnutí otce archimandrity Sávvy – nezapomenutelné osobnosti českého pravoslaví. Jeho působení zanechalo otisk v mnoha oblastech církevního života. Jen namátkou: založil Besedu pravoslavné mládeže, vyučoval náboženství na několika školách, tisknul a vydával duchovní literaturu, překládal liturgické, historické a teologické knihy, sám jich několik napsal, účastnil se aktivně veřejného života a organizoval pomoc chudým a opuštěným lidem. Hlavní ale zůstávala jeho pastorační služba kněze a duchovního otce mnoha věřících. Ve svém životopise dodává: „Za svou církevní činnost jsem nebyl nikdy honorován. Teprve od roku 1936 mi byl eparchiální radou poukázán příspěvek 100 Kčs měsíčně. I odměny za křty, svatby a pohřby jsem odkazoval chrámové pokladně, což činili i členové pěveckého sboru.“ Otec Sávva dožil v pokoji ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice v požehnaném věku jednadevadesáti let. Na jeho památku zde publikujeme medailon vladyky Simeona, který vyšel v Hlasu pravoslaví u příležitosti jeho devadesátých narozenin (roč. 44, 1989, č. 9, s. 197-200).

Otec Sávva – původním jménem Josef Neruda – se narodil 5. listopadu 1898 v Ostopovicích u Brna, vystudoval gymnázium a učitelský ústav a stal se vesnickým učitelem, později řídícím učitelem. Již jako dvanáctiletý chlapec se z iniciativy svého otce začal učit srbsky. Zájem o všecko slovanské byl vlastní celé rodině. Za první světové války se jako voják seznámil s pravoslavnými bohoslužbami, jak se sloužily pro ruské válečné zajatce ve štýrském Feldbachu nebo v italské Gradisce, v roce 1918 v Černovicích na Bukovině.

Po válce se rodina shledala. Otec se vrátil z Malopolska, syn z Itálie. Otec si s sebou přivezl ikonu počájevské Bohorodičky ve stříbrných řízách a dvě staroslověnské knihy – oktoich a mineu, z kterých se syn začal učit staroslověnsky. Současně se začal do hloubky zabývat pravoslavným učením a bohoslužbou a v roce 1922 přijal pravoslaví, ne z odporu k římskému katolictví, ve kterém vyrostl, ani proto, že by podlehl tehdejší polonacionalistické módě, hlásající heslo „pryč od Říma“, ale pro čistotu křesťanského učení, jak je poznal v pravoslaví. V Dolních Kounicích, kde působil jako učitel, založil stočlennou pravoslavnou církevní obec, pro kterou byl 24. září 1924 vysvěcen pražským pravoslavným archiepiskopem Savvatijem na kněze.

Pro pochopení rozsahu práce mladého kněze i jeho obětavosti je třeba si uvědomit, že nedostával žádný kněžský plat a na svůj chléb si dále vydělával jako učitel. Od vladyky Savvatije dostal jen nejnutnější bohoslužební knihy a roucha, všechno ostatní musel pořizovat sám se svými farníky. Nejprve najal vhodnou místnost na chrám, později koupil celou budovu, kde se chrám nacházel, za prostředky své a celé Nerudovy rodiny. Se svým bratrem a dalšími věřícími budovu opravili a chrám opatřili vhodnými okny a lavicemi, ikonostasem a ikonami malovanými ing. Viktorem Karpuškinem z Brna. Světil jej 5. 7. 1929 vladyka Gorazd u příležitosti, kdy se v Dolních Kounicích konala konference ruského studentského hnutí se 150 ruskými a 30 českými delegáty, zasvětil jej Nejsvětější Trojici a vložil do prestolu částečku ostatků ctihodného Sergije Radoněžského. Zpíval vlastní pěvecký sbor, který otec Neruda vycvičil se svým bratrem Cyrilem, rovněž pravoslavným bohoslovcem. Později se tento sbor rozrostl a pořádal samostatné zájezdy a koncerty, oblečen do vyšívaných ukrajinských rubášek. V roce 1938 vycvičil otec Neruda ještě třicetičlenný dvojhlasý dětský sbor, který zpíval při bohoslužbách při levém boku oltáře střídavě se sborem dospělých.

Do té doby se dolnokounická církevní obec s Boží pomocí rozrostla a početně ztrojnásobila. K chrámu byla přistavěna věž a zakoupeny tři zvony, které vladyka Gorazd slavnostně posvětil – nejmenší byl dar otce Nerudy.

Obětavého duchovního rádce a pomocníka našel otec Neruda v brněnském pravoslavném faráři Alexejovi Vaňkovi, knězi skromném, tichém a dobrosrdečném a přitom vysoce vzdělaném. Byl to Čech od Domažlic, který byl ještě v minulém století vypraven na teologická studia do Ruska. Úspěšně je zakončil a byl pak farářem v české pravoslavné volyňské obci Huleč a po první světové válce v ruské církevní obci ctihodného Sergije Radoněžského v Brně. Otci Nerudovi byl nejen učitelem, ale i vzorem. Do roku 1942 byla dolnokounická církevní obec tak konsolidována, že vzbuzovala respekt jinověrců i nevěřících.

Ačkoli otec Neruda konal stále své učitelské povolání, kterým živil sebe i svou rodinu (byl ženat a vychoval dvě dcery), stačil rozvinout bohatou pastýřskou činnost. Průměrně dvakrát do roka navštívil všechny pravoslavné rodiny mimo nemocných, za kterými chodil častěji jak domů, tak do nemocnice. Každou neděli a svátek sloužil sv. liturgii s kázáním a před velikými svátky večerní s litií. V roce 1927 založil Besedu pravoslavné mládeže, která rozvíjela všestrannou činnost. Hrála i divadla (zpěvohry), která nacvičovala u Nerudů v bytě, pořádala slovanské koncerty s orchestrem a zpěvem českých, ruských, srbských a staroslověnských skladeb, pořádala i taneční zábavy a vedla pro širší veřejnost úsporný kroužek. Veškerý výtěžek z těchto akcí plynul do církevní pokladny, protože tito mladí lidé pracovali z pouhého nadšení pro církev, sami nebyli za své výkony honorováni, stejně jako jejich farář vše, co dostal od věřících za různé úkony, si neponechával, ale dával církvi, a jeho příkladu následovali i zpěváci. Ve všech školách své farnosti učil otec Neruda náboženství.

Zvláštní zmínku zaslouží jeho činnost literární a publicistická. Doba jeho působení v Dolních Kounicích byla dobou, kdy se náš národ teprve seznamoval s pravoslavím. Otec Neruda od samého počátku svého působení začal psát a tisknout různé informační brožurky a letáky i větší díla, která buď překládal z pravoslavné literatury srbské a ruské i bohoslužebné texty staroslověnské, nebo sám sepisoval po prostudování příslušné odborné literatury. Tyto práce si tiskl sám, nejprve hektografem, pak šapyrografem a v roce 1934 si zařídil doma vlastní tiskárnu s trojím druhem písma, ve které si tiskl svá díla, aby je pak zdarma rozdal věřícím, nebo je daroval ostatním církevním obcím. Tak už v roce 1925 rozmnožil hektografem svou brožurku o sv. Václavu a pro vladyku Gorazda celý obřad Vzkříšení, šapyrografem svůj překlad dvoudílné liturgiky Lazara Mirkoviče, večerní a jitřní svátků Páně a Bohorodičky, obřadu svatby a pohřbu, prosebných a děkovných pobožností, dějiny pravoslavné církve pro školy a Řád archijerejské bohoslužby. Ve své tiskárně vytiskl krátkou modlitební knížku pravoslavného křesťana a řadu dalších edicí. Aby mohl tuto práci dělat kvalifikovaně, vyučil se sazečem a knihařem, stejně jako předtím zedníkem, což mu velice posloužilo v jeho církevní práci.

Dnes literární dílo otce Nerudy tvoří celou knihovnu. Jsou to především překlady liturgických knih ze staroslověnštiny – přeložil skoro všechny liturgické knihy – dále překlady poučných knih o duchovním životě (například Hvězdy církve – životopisy některých světců, O kněžství od sv. Teognosta, Žebřík Jana Lestvičníka, poučení sv. Serafima Sarovského, Nikolaje Ochridského, jeho básně v próze Modlitby na jezeře a řada jiných větších i menších prací). Kromě liturgiky Mirkovičovy přeložil i populární liturgiku Fencikovu a další učební pomůcky. Větší samostatnou prací je životopis soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje Trnitá cesta slovanských apoštolů a volně na ni navazující pokračování Cyrilometodějská idea o tom, jak jejich dílo působilo v dalších dějinách našeho národa. K nim se řadí i Život našeho Pána Ježíše Krista, který se pravoslavná církev chystá vydat knižně (kniha vyšla v roce 1991 – pozn. red.). Většina děl otce Sávvy, pokud si je sám nevydal, zůstala v rukopisu, až na několik menších článků, otištěných v našem časopise. V Mariánských Lázních se při svaté liturgii vynáší a čte evangelium z knihy opsané a skvostně vyzdobené otcem Nerudou, kterou této církevní obci daroval.

Když byla za války po heydrichiádě činnost pravoslavné církve zastavena, chrámy zapečetěny a přísně pod trestem smrti zakázán jakýkoli projev pravoslavného bohoslužebného života, otec Neruda si zhotovil skládací ikonostas, vnikl v noci střechou do zapečetěného chrámu, aby z prestolu vyňal ostatky sv. Sergije a vynesl další nutné předměty, aby již o Vánocích mohl instalovat chrám v přístavku svého domu a sloužil zde sv. liturgii pro skupinu nejvěrnějších a nejspolehlivějších a pak chrám zase rozebral a uložil.

Po válce působil otec Neruda jako úředník v Žilině a v Brně. Do Dolních Kounic se dostal potom jako dělník státního statku. Teprve v roce 1965 se mu podařilo získat opět povolení k duchovenské činnosti. Byl už důchodce a sloužil bez nároku na odměnu jako za dob svého učitelování. Byly mu svěřeny tři opuštěné farnosti v severomoravském kraji: Suchdol, Opava a Ostrava. Ve všech třech se mu podařilo získat a opravit i upravit vyhovující chrámy. Opět pracuje vlastníma rukama, uplatňuje zedničinu, které se v mládí vyučil. Sloužil zde do svých 88 let, kdy mu v pastýřské práci překáží postupující hluchota. Ještě než se vrátil do duchovenské služby, ovdověl, a tak 20. 12. 1968 v den památky dávného palestinského světce Sávvy Posvěceného skládá mnišské sliby a přijímá mnišské jméno Sávva na počest tohoto světce. Následujícího roku byl jmenován igumenem a 8. 4. 1975 archimandritou, což je nejvyšší mnišská hodnost. Jako mnich navštívil srbskou Makedonii, poklonil se ostatkům Metodějových žáků, vykonal pouť po monastýrech Rusi a ruských chrámech NSR. Nyní žije a modlí se ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice, pokračuje v literární práci na liturgických knihách a živě se zúčastňuje všech významných událostí našeho církevního života…

Kopie  z pravoslavného blogu Jana Kripace, děkujeme.  

Současné místo jeho odpočinku se nachází na hřbitově ve Slovácké Strážnici na Moravě.