Poselství posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Poselství posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Narození Páně 2017/2018

Drazí duchovní otcové i veškerý vyvolený a milovaný lide Boží,

Kristus se rodí, oslavujte Ho! Kristus přichází z nebe, vítejte Ho!

Kristus je na zemi, povznášejte se! Zpívej Hospodinu všecka země!

       Tato slova, kterými kdysi započal svoji řeč na Narození Páně sv. Řehoř Teolog, již šestnáct století znějí na našich chrámových bohoslužbách a kladou nám stále stejné otázky: Co pro nás svátek Narození Páně znamená? Jak můžeme přivítat Krista, přicházejícího z nebe? Jak se můžeme povznést ze země na nebe? Jak můžeme oslavit Krista svým životem?

            Mnohá náboženství vyznávající jediného Boha člověku slibují, že se bude moci do jisté míry dotknout Boha, pocítit Jeho přítomnost a blízkost. Kromě křesťanství však ani jedno náboženství nedovoluje člověku poznat Boha jako bratra, jako přítele. Podle slov sv. Symeona Nového Teologa se vtělením Božího Syna stáváme syny Otce a bratry Krista. Bůh se vtěluje, aby s námi mohl komunikovat jako rovný s rovnými, aby sdíleje náš osud a prožívaje náš život získal právo odhalit nám o sobě i o nás i tu poslední pravdu, která žádným jiným způsobem nemohla být zjevena. Pravdu o tom, že už neexistuje propast rozdělující Boha a člověka, že už neexistují nepřekonatelné překážky, které by bránily setkat se člověku s Bohem tváří v tvář.

            Kvůli tomuto setkání přišel Bůh na zem, stal se člověkem a prožil lidský život: narodil se v betlémské jeskyni, utekl do Egypta, vrátil se do Nazareta, vyrůstal v domě tesaře, byl pokřtěn v Jordáně, kázal a chodil po Galileji, Samaří a Judeji, hlásaje Nebeské království a uzdravuje lidské nemoci, přetrpěl muka ukřižování, vstal z mrtvých a vstoupil na nebe. Toto všechno proto, aby se uskutečnilo tajemné setkání, aby byla zbořená hradba, kterou mezi člověkem a Bohem postavil hřích. Jeho Vtělení tuto hradbu zbořilo. Cherubín s mečem, který nám bránil vejít do ráje, ustoupil. Brány ráje se otevřely a člověk se vrátil ke stromu života, z kterého se krmí Nebeským chlebem.

            Sv. Řehoř Teolog nazývá vtělení Boha „druhým stvořením“, kdy Bůh tím, že na sebe bere lidské tělo, jakoby nanovo tvoří člověka. Boží vtělení nazývá „druhým společenstvím“ mezi člověkem a Bohem: „Existující začíná existovat, Nestvořený se tvoří, Neobsažitelný je obsáhnut. Bohatý se přijetím těla stává chudobným, abych se já obohatil Jeho Božstvím... Co je to za nové tajemství? Já jsem dostal Boží obraz a ztratil ho, a On přijímá moje tělo, aby obraz zachránil a mě učinil nesmrtelným. Vstupuje s námi do druhého společenství, které je mnohem lepší a vyšší než to první.“

            Skrze vtělení Slova se uskutečňuje zbožštění člověka. „Slovo se vtělilo, abychom se zbožštili,“ říká sv. Athanasios Veliký. „Syn Boží se stal Synem člověka, aby lidské syny učinil syny Božími,“ řekl sv. Irinej Lyonský. Zbožštění, ke kterému byl člověk předurčen při samotném aktu stvoření a které ztratil pádem do hříchu, bylo člověku navráceno vtěleným Slovem.

            Při narození Krista dochází k dokonalé obnově lidské přirozenosti. Nejen při onom jedinečném Narození, které se uskutečnilo před dvěma tisíci lety v Betlémě, ale i při tom narození Krista, které se znovu a znovu uskutečňuje v našich duších. Neboť duše člověka – to jsou „dobytčí jesle“, které Bůh činí sídlem svého Božství a svým chrámem. Člověk se pádem do hříchu „stal podobným nerozumnému dobytku“, ale Bůh přichází i k padlému člověku a lidská duše se stává místem vzájemného mystického setkání.

            Boží Slovo se na zemi vtělilo za hlubokého mlčení noci. Podobně se vtěluje i v mlčenlivých hlubinách naší duše – tam, kde umlká rozum, kde se ztrácejí slova, kde mysl člověka stojí před Bohem. Kristus se narodil na zemi jako neznámý a nepoznaný, a jen mágové a pastýři spolu s anděly Mu vyšli v ústrety. Stejně tak tiše a nepostřehnutelně se rodí Kristus v lidské duši, která Mu vychází v ústrety, protože v ní zaplála hvězda, která vede ke Světlu.

            S Kristem se můžeme setkat v modlitbě, když znenadání zjistíme, že naše modlitba byla přijata a vyslyšena, že Bůh „přišel a ubytoval se v nás“ a naplnil nás svou životodárnou přítomností. S Kristem se můžeme setkat v Eucharistii, když přijmeme Jeho drahocenné Tělo a Krev a najednou pocítíme, že naše vlastní tělo prostupuje Jeho Božská energie a v našich žilách koluje Jeho Krev. S Kristem se můžeme setkat v našich bližních, když se nám člověk znenadání otevře a my vidíme až do jeho nejniternějších hlubin – až tam, kde září Boží obraz. S Kristem se můžeme setkat v našem každodenním životě, kdy uprostřed hluku najednou zaslechneme Jeho volající hlas anebo uvidíme Jeho zřejmý a náhlý zásah do běhu dějin.

            Právě takto – náhle a nečekaně – Bůh zasáhl do života lidstva před dvaceti stoletími, kdy Jeho Narození otočilo běh dějin. Právě takto se rodí znova a znova v duších tisíců lidí a mění, přetváří celý jejich život, čině věřící z těch, co nevěřili, svaté z těch, co hřešili, a spasené z těch, co hynuli.

            Nechť se pro nás svátek Kristova Narození stane svátkem narození Krista v naší duši a našeho znovunarození v Kristu. Zmlkněme pro svět, aby se v naší duši narodilo Boží Slovo a naplnilo nás svým světlem a duchovní radostí.

Kristus se rodí!

† Rastislav

arcibiskup prešovský,

metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal

arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon

arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj

arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš

biskup šumperský

Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, + úryvek z č.15.

            Jestliže každý člověk má své osobité vlastnosti, sklony a schopnosti, pak i dosažení jednoho a téhož cíle, se uskutečňuje různými směry. Různými způsoby, vedoucími k němu. Také k dosažení vnitřní modlitby vede mnoho cest, jak čteme v radách svatých otců. Některé z obecných způsobů jak dosáhnout úspěchu v modlitbě i úspěchu v křesťanském životě. 
Jsou tyto:
       Absolutní poslušnost (jak praví Simeon Nový Teolog  r.949-1022) 
      Dobročinnost a askeze 
     Vnější modlitba o modlitbu vnitřní (Pane nauč nás modlit se)
     Působení zvláštní milosti

Jsou i jiné, důležité způsoby, jak přímo získat vnitřní modlitbu. Tyto tři nacházíme u svatých otců :
 1)  Časté vzývání jména Ježíše Krista.
 2)  Soustředění na toto vzývání.
 3)  Ponoření se do vlastního nitra (ponoření mysli do srdce).

Protože tyto způsoby, obzvláště rychle a příhodně odhalují království v našem nitru a otvírají pokladnici pokladnici vnitřní modlitby v našem srdci, je zcela na místě je nazývat je klíči k té tajemné arše.

Klíč první.   (Dokončení v 15. Upřímného vyprávění poutníka svému duchovnímu otci.)

    
    1)  Časté, téměř neustálé vzývání jména Ježíše Krista, třeba zpočátku i nesoustředěné, může přivést k pozornosti a proteplení srdce. Poněvadž lidská povaha je schopna osvojit si určité nálady častým užíváním nebo zvykem. Abychom se cokoliv naučili dělat dobře, musíme to dělat velmi často. Svatý Hesichius říká, že časté opakování působí návyk a mění se v přirozenost. Jak je vidět z rad zkušených mužů, vztahuje se to k vnitřní modlitbě takto. Kdo chce dosáhnout vnitřní modlitby, ať často, téměř nepřetržitě opakuje vzývání jméno Boží. To znamená, ústy pronáší Ježíšovu modlitbu. Pane Ježíši Kriste Synu Boží smiluj se nade mnou hříšným nebo zkráceně, Pane Ježíši Kriste Synu Boží smiluj se nade mnou. Jak učí Svatý Řehoř Sinajský a dodává, že zkrácené vzývání je vhodné  pro začátečníky, avšak nezavrhuje ani jedno ani druhé. Radí jen, neměnit často slova modlitby kvůli návyku. A aby s ještě více povzbudil k neustálé modlitbě, má si ten kdo se učí, určit pravidlo vzhledem k času, určitý počet vzývání, to znamená, kolik set nebo tisíc modliteb, podle modlitebních uzlíku, odříká za den a noc. Ne ve spěchu, ale zřetelně napíná jazyk i rty. Po nějakém čase rty i jazyk cvičícího, získají takový návyk, jakoby spontánnost, že se budou už bez zvláštního úsilí pohybovat a vyslovovat jméno Boží. Dokonce i bez hlasu. Dále tomu pohybu jazyka bude naslouchat mysl a postupně se bude usebírat z rozptýlenosti a bude přicházet k pozornosti k modlitbě. Nakonec může následovat i sestup mysli do srdce, jak se vyjadřují svatí otcové. To znamená, že rozum navracející se do srdce, je zahřeje teplem Božské lásky a srdce bude již samo svobodně, bez nucení, s nevýslovnou sladkostí, vzývat jméno Ježíše Krista, projevovat před Bohem své dojetí nepřetržitě, jak je řečeno. Spím, ale srdce mé bdí. 
                O blahodárnosti častého vzývání jména Ježíše Krista v mysli, se krásně vyjádřil Svatý Hesechius: ,,Jako déšť, pokud je vydatný, změkčuje půdu, tak i Kristovo jméno, pokud ho často vzýváte, činí půdu našeho srdce radostnou a rozveseluje ji. 
Tento způsob, založený na zkušenostech a radách Svatých otců je dostačující, k dosažení vytouženého cíle, vnitřní modlitby. 
                 Avšak jsou ještě i způsoby vyšší: ,,Pozornost" (Střežení mysli)  a "Uvedení  mysli do srdce". Tento prvně uvedený způsob je vhodný zejména pro ty, kteří se ještě nepřiučili pozornosti  a nejsou ještě způsobilí úspěšně pracovat se srdcem nebo může být uvedením a přípravou pro následující způsoby. Viz patnáctá část Upřímného vyprávění poutníka...... 

        

Doporučujeme nahrávky Poutníka z archivu rádia Proglas 

  !!  ZDE  !!

   a DĚKUJEME za možnost vyslechnout si celých 32 dílů. 

      

Jak poznávat svůj skutečný stav

 Ikona Velkého půstu

 Ikona Velkého půstu

Jak poznávat svůj skutečný stav

V dávném pateriku se vypráví, jak jeden monach přišel k velkému asketovi sv. Abelu a zeptal se ho: "Když se neustále cítím být v Boží přítomnosti, je to významná věc? Co bych měl ještě učinit?" Známý starec mu odvětil: "To není nic významného neustále se vidět v přítomnosti Boží." "A co je tedy velkým dílem?" tázal se ohromený monach. Starec mu odpověděl: "Vidět sebe horším, než je jakýkoliv člověk. To je opravdu velká práce." To nazývali svatí otcové bez jakéhokoliv zveličování a krášlení pravým zápasem, hrdinským skutkem (skutečnou askezí). Vpravdě dí první a přední apoštol Pavel: "Kristus přišel spasit hříšníky, z nichž první jsem já." To říká člověk, který přinesl pro celé lidstvo více práce na upevnění církve než kdokoliv jiný. Říká to člověk, který se nad jiné stal hodným podivuhodných vidění a duchovních zjevení. Sv. Jan Zlatoústý opakoval jeho slova, která teď říkáme před každým svatým přijímáním. I tento vynikající světec hleděl sám na sebe jako na nejhoršího ze všech lidí. Postavíme-li se na tuto skálu, nemůže už ďábel otřásat s naší duší. To je cesta, kdy se člověk zřekne každého klamu o sobě, i toho nejmilejšího. Jediná cesta, která nás přibližuje ke Kristu. Jedině při nastoupení na tuto cestu přestává člověk vnášet do tohoto světa hřích. 

Co činit, abychom se připodobnili svatým? Svatí otcové dávají takovou radu. Všichni ji známe. Je velice prostá. Abychom viděli sami sebe takovými, jakými jsme (jak sebe viděli svatí), abychom se upřímně cítili horšími všech lidí (jak se cítili svatí), je potřeba jediná věc - začít plnit Kristova přikázání. Nic víc. Když se vědomě a usilovně snažíme naplnit Kristova přikázání, spatříme, jak jsme slabí, nemohoucí, k ničemu se nehodící. Všechny naše pokusy plnit tato přikázání se rozbíjejí o naši samolibost, naši pýchu a nekonečnou sebelásku. Tyto vlastnosti jsou tím nejstrašnějším a nejohavnějším stavem, do něhož můžeme upadnout. Pocházejí totiž přímo od ďábla, který je ohavný a naučil nás být takovými, jako je on sám. 

Existuje krásné cvičení, které nám pěkně ukazuje, jací jsme. Večer si přečtěme 5., 6. a 7. kapitolu Matoušova evangelia. Kázání na hoře. Tam se hovoří o tom, co od nás Pán očekává: neodsuzovat, nehněvat se... Vše, co Pán chce v člověku vidět, souhrn všech přikázání. A tak můžeme každý večer roztřídit své skutky, co se povedlo a co se nezdařilo. Uvidíme hrozný obraz - prakticky nic z toho, co je nám Bohem uloženo činit, člověk vlastně nesvede. A když se občas něco povede, bývá to ihned infikováno pýchou či spokojeností se sebou. Kristova přikázání nám ukazují, jak jsme svými činy i myšlenkami i srdcem a vůlí daleko od skutečného dobra. Přestože jsou tato přikázání tak snadná a lehká. Tehdy pochopíme, co znamená pojem "Spasitel". Není to jen jedno ze jmen našeho Pána. Pamatujme na význam tohoto jména: zachránce. A kdo potřebuje záchranu? Ten, kdo si už neví rady, kdo nemá dost sil, kdo je přemáhán, kdo hyne. Bez Spasitele nemůžeme získat království Boží, ba ani stát se dobrými lidmi. 

Pán zná naši nemoc daleko lépe než my. A přeje si vidět v naší duši alespoň nedokonalé pokusy o nápravu. Už to málo, co můžeme vykonat, je nesmírně cenné před Bohem. Každý upřímný pokus zalíbit se Bohu otevírá bránu, kterou k nám přichází záchrana pro věčný život.

O syndromu duchovní slepoty. Uzdravení slepého.

Uzdravení slepého. O syndromu duchovní slepoty.

O syndromu duchovní slepoty. 

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesně slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.                                                                   Pokračování na Další informace 

Svatý Sáva

Sáva Srbský

Byl synem srbského krále Štěpána Nemanji a jmenoval se Rastko. V mládí zatoužil po mnišském životě. Protože věděl, že by s tím otec nesouhlasil, utekl tajně z domu a odešel na horu Athos. Tam dostal mnišské jméno Sáva. Král dal hledat syna, ale ten se hledačům ukázal v mnišském rouchu na znamení, že klášter nemíní opustit. Štěpán se časem upokojil, ba sám složil vládu a vstoupil do kláštera, ve kterém žil jeho syn.

Společně s otcem obnovil Sáva rozpadlý Chilandarský klášter a později se stal jeho igumenem. Funkci dlouho odmítal, ale nakonec svolil. Brzy nato jeho otec zemřel.

Z Athosu odešel Sáva zpět do Srbska, kde se stal igumenem Studenického kláštera a pracoval na obrácení Srbska ke Kristu. Po nějaké době se vrátil na Athos a vymohl nezávislost srbské církve na cařihradském patriarchovi. R. 1219 byl ustanoven srbským arcibiskupem. Jako představitel srbské církve bojoval s herezí a stál věrně na pozicích katolické Církve. Vypravil posly k papeži Honoriovi III. a žádal jej o královskou korunu pro svého bratra Štěpána. Staral se i o bezpečí země a svou návštěvou v Uhrách předešel válce.

R. 1233 se Sáva vzdal funkce a odešel do Svaté země. Na zpáteční cestě se roznemohl a v hlavním městě Bulharska Trnově r. 1236 zemřel. Půl roku po smrti byly jeho neporušené ostatky přeneseny do Srbska do Meleševského kláštera. R. 1595 byly spáleny pašou Sinamem, který brzy nato zemřel strašlivou smrtí. Srbové ctí sv. Sávu jako svého věrozvěsta.

podrobněji také  =   https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_S%C3%A1va

Svatých otců I. všeobecného sněmu, Pidalion

První všeobecný sněm (r. 325, Nicea)

Liturgie 28.5.2017

 Neděle před letnicemi je vždy zasvěcena památce 318 svatých bohonosných otců I. všeobecného sněmu (r. 325 v Nicei)
Archimandrita Chrysostoma, v řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce, na začátku kázání nejdříve přečetl žalmista před zaplněným chrámem ustanovení svatých Otců I. všeobecného sněmu s výkladem těchto kánonů od sv. Nikodima (klasická kniha výkladů svatých kánonů: Pidalion).
            V kázání starec připomenul, že Pidalion je po Písmu svatém druhá nejdůležitější církevní kniha. Jeden z hierarchů měl dokonce takový osobní názor, že by kánony měly ležet na svatém prestolu spolu s evangeliem.
Kánony - to je výklad evangelia, jak ho vykládá Bohem inspirovaný život Církve, praxe církevní.
Kdyby se dodržovaly kánony, nebyl by v Církvi žádný problém. Jenže my se často stavíme ke kánonům podobně jako se občané staví ke státním zákonům. Čili porušujeme je nebo hledáme, jak je obejít.    
           POKRAČOVÁNÍ

Sváteční svatá liturgii, Mikulčice 20.5.2017, Pozvánka

             Stručně o svatých Cyrilu a Metoději a jejich dílu na Moravě.

V letošním roce 2017 připadá tato událost na 20.května 

Slovanské hradiště v Mikulčicích,
24.—26. května 2013

Na základě dohody pravoslavné církve, římskokatolické církve a institucí českého státu byly celostátní oslavy u příležitosti 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v roce 2013 jednotné a odehrávali se v duchu motta „Jednota v rozmanitosti“. Vrcholili dvakrát – v Mikulčicích dne 25. května v rámci „Setkání kultur“ a na Velehradě 5. července v rámci „Dnů lidí dobré vůle“. Vzájemná dohoda dvou církví je historickým krokem, který má poukázat na jednotu všech křesťanů v naší republice při připomenutí si jednoho z nejvýznamnějších milníků naší i evropské historie.

Oslavy o příležitosti 1150 výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje.

Vladyka Izaiáš v polském Szczawne.

Návštěva vladyky Izaiáše v Polsku

Vladyka Izaiáš navštívil 29. dubna 2017 na pozvání Jeho Přeosvícenosti vladyky Paisije Polskou autokefální cirkev. S vladykou Ábelem spolusloužil svatou liturgii v obci Ščavne (Szczawne), odkud byl 29. 4. 1947 vypraven první transport při vysídlování pravoslavných věřících a Lemkovců (Lemků) za řeku Visla. Po svaté liturgii společně s vl. Paisijem posvětili kříž připomínající tuto tragédii.

Historická poznámka: operace Visla je označení pro operaci probíhající v roce 1947 na územích východního a jihovýchodního Polska. Vysídleni byli hlavně Ukrajinci (včetně Ukrajinců po válce vyhnaných z USSR Sovětským svazem), dále Rusíni, (Lemkové, Bojkové), ale i Poláci se smíšených rodin. Hlavním důvodem vysídlení byla často jen příslušnost k pravoslavné nebo řeckokatolické církvi. Docházelo k nespravedlivému vysídlení množství obyvatel pouze s minimem majetku a jejich rozmístění na nová území a to často zpřetrháním původních rodinných a místních vazeb. (Z Wikipedie)                
                                                   Text a foto z Olomoucko-brněnská eparchie.                          

a 30.dubna na neděli žen myronosic spolusloužil vladyka Izaiáš s vladykou Paisijem v jeho katedrále v Přemyšlu (Przemyśl). Po svaté liturgii vyznamenal vladyka Paisij vladyku Izaiáše řádem sv. Maxima Gorlického. Odpoledne se oba zúčastnili konference věnované výročí 70 let vyhnání Lemkovců v rámci deportační „akce Visla“.

Pozvánka Slavnostní otevření chrámu v Holíči.

Pozvánka 

Pravoslávna cirkevna obec Holíč 

srdečně pozýva : .......... na slávnostné posedenie a otvorenie novopostaveného chrámu 

Posvatnej ikony Matky Božej a sv Cyrila a Metoda.

Posviacka sa uskutoční s Božou pomocou 

v sobotu 28.apríla a v nedeľu 29.apríla 2018 

slávnostné otvorenie nového chrámu s nasledovným programom: 

............................................................................................................................................................... 

Sobota 28.4.2018                                                           Nedel´a 29.4.2018

16:00 hod.                                                               .      8:45 hod. privítanie metropolitu Rostislava

Floriánská kaplnka na miestnom cintoríne          .      9:00 hod. slávnostné otvorenie chrámu

 prinesenie sv. moščí metropolitom Rostislavom   .       9:30 hod. svatá archijerejská liturgia

obchod okolo nového chrámu                                .      11:00 hod. príhovory 

17:00 hod.                                                                .     13:00 hod. slávnostný obed v kongresovej 

Vsenočné bdenije s posvetením prestola                                                                                                         sále Holíčského zámku 

.............................................................................................................................................................. 

TEŠÍME SA NA SPOLOČNÉ STRETNUTIE 

      R.S.V.P. do.13.4.2018                                                               Jerej Mgr.MUDr. Jakub Jacečko

  tel.: 0918 941124

Pascha Páně: „Vstal z mrtvých Kristus!“

Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese! Christos anesti!

Paschální radost ze Vzkříšení Kristova bývá pravidelně umocněna hojnou návštěvností bohoslužeb na tento sváteční den. Do chrámu přichází každý věřící, který se cítí součástí své církve. Jak volá sv. Jan Zlatoústý:

»Vejděte všichni v radost Pána svého… Bohatí i chudí, společně jásejte; zdrženliví i nedbalí, ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůj jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek; neboť zjevilo se společné království. Nikdo ať nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova.« (Viz zde na Ambonu)

Všechny chrámy naší církve se v tento slavný den naplnily věřícími, kteří spěchali modlitbou oslavit největší křesťanský svátek, přišli se veselit ze spásy, kterou Kristus podává svým Vzkříšením. Podle pravoslavného zvyku si křesťané přinesli košíky s paschálními pokrmy, aby je kněz požehnal a pokropil svěcenou vodou. Pak bude těmito pochoutkami, předloženými ke stolování, požehnána i domácí sváteční paschální hostina prostřená v obydlích věřících.

Pro potěšení našich čtenářů připojuje redakce eparchiálního webu fotografie oslav v několika jihomoravských farnostech.   Zde

Stránka je kopií z ob-eparchie.cz

Paschální poselství posvátného synodu

POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2017

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní braři a sestry – KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH!

Nastala Pascha, radostný den Kristova Vzkříšení, důvod pro velkou radost. Navštěvuje nás jednou do roka, ale u těch, kteří rozumějí tajemství Zmrtvýchvstání, bývá každodenně, ba dokonce nepřetržitě. Abychom i my mohli lépe pochopit tajemství tohoto svátku, měli bychom upřít svou pozornost na slova sv. Jana Damašského z Paschálního kánonu.

Říká v něm: „Včera mě s Tebou, Kriste, pochovávali, dnes s Tebou vstávám, z mrtvých vzkříšeným. Včera mě s Tebou přibíjeli na Kříž, sám mě, Spasiteli, oslav spolu s sebou ve svém Království.“

Jak můžeme být „pochovaní s Kristem a vstát z mrtvých spolu s Ním“? Když opouštíme svět a jeho marnosti, vstupujeme do pokání a pokory jako do hrobu a tím dáváme místo Hospodinovi, který se sjednocuje s našimi dušemi, mrtvými kvůli hříchu, křísí je svojí blahodatí a dává jim uzřít slávu Zmrtvýchvstání.

Zmíněná sláva spočívá v tom, že my, otroci a zajatci hříchu, se stáváme Božím dědictvím, neboť skrze Něj ožívají naše duše. Lidská duše, která byla ve své podstatě stvořená jako nesmrtelná, zůstáva totiž, dokud se nesjednotí s Kristem, neplodná a bezcitná, svým způsobem mrtvá.

Celá Církev dnes zpívá: „Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši…“ Ale vždyť Kristovo Vzkříšení nespatřili ani jeho současníci. O čem tedy Církev zpívá? O tom zmrtvýchvstání k mravnému, zbožnému životu, které se uskutečňuje v duši každého z věrných. Světlo tohoto zmrtvýchvstání nám dává možnost duchovním způsobem uzřít Vzkříšení Kristovo.

V Něm je skrytá síla naší víry. Neboť věřit mohou i démoni, ale žít podle víry je dané jen lidem; a ti, kteří tak činí, mají ve své duši Boha, podle slov: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14, 23).

Kdysi synové Izraele v čase svátků a slavností přinášeli Bohu dary podle zákona – oběti za hřích, zápalné oběti, prvotiny a podobně. Vykonali Paschu, když vycházeli z Egypta. Nyní my křesťané slavíme Paschu Hospodinovu v den světlého svátku Vzkříšení Kristova, který na Kříž přibil hřích, zemřel za nás a vstal z mrtvých. I my přinesme Hospodinovi dary a oběti – ale nikoliv zvířat, která Kristus nepřijímá: neboť „Obětní hod ani oběť přídavnou“ nerozumných zvířat „si nepřeje a v zápalné oběti“ býků a beranů „nemá zálibu“ (Ž 39, 7).

Pokud si Kristus nepřeje oběti zvířat, jaký dar bychom Mu měli přinést v den Zmrtvýchvstání? Přinesme Mu sami sebe. Vždyť apoštol Pavel říká: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Řím 12, 1).

Jak můžeme přinést sebe jako živou a svatou oběť Bohu? Tak, že už nebudeme „konat podle žádostí svého těla a mysli“ (Ef 2, 3), ale budeme „žít z moci Božího Ducha, a nepodláhat tomu, k čemu nás táhne naše přirozenost“ (Gal 5, 16), neboť právě k tomu nás nabádají slova apoštola Pavla: „umrtvujte své pozemské sklony“ (Kol 3, 5).

Jen takovouto oběť je možné nazvat živou. Zvíře, když je položené na obětní oltář, umírá; naopak svatí, kteří se každodenně přinášejí Bohu, obětují sami sebe po celý svůj život. Proto přinesme jako oběť sami sebe; napodobujíce všecky svaté, každodenně umrtvujme svůj egoismus kvůli Kristovi, našemu Bohu, tomu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých.

Jakým způsobem se svatí umrtvovali? Nemilovali svět ani to, co je ve světě, zřekli se všeho, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá (1 Jn 2, 15-16), tj. zřekli se žádostivosti, chamtivosti a marnomyslnosti, vzali svůj kříž a následovali Krista, ukřižovali svět pro sebe a sebe pro svět (Gal 6, 14). O nich apoštol Pavel praví: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony“ (Gal 5, 24).

A jak se přinášeli za oběť? Žili nikoliv pro sebe, ale podřídili se Božím příkazům a zanechali svoje tužby pro lásku k Bohu a bližnímu, tj. opustili každou připoutanost k tomuto světu, vzali svůj kříž a následovali Krista podle slov: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20).

Přinesme Hospodinovi jako oběť sami sebe, neboť nás si přeje Bůh, vždyť jsme Jeho najvzácnějším dílem. Zatímco všecko ostatní stvořil svým slovem, člověka zformoval „vlastníma rukama“. Všecko na tomto světě zařídil tak, aby sloužilo člověku k užitku. Ustanovil ho za vládce nade vším a daroval mu rajskou blaženost. A když člověk nakonec upadl do hříchu, Bůh ho obnovil ne jinak než Krví svého jednorozeného Syna.

Proto je člověk vskutku nejdrahocennějším Božím dílem; a nejen nejdrahocennějším, ale i nejbližším, nejvlastnějším, vždyť ho stvořil, aby byl Jeho obrazem podle Jeho podoby (Gen 1, 26-27; 2, 7). Sám náš Pán, když k nám sestoupil, vzal na sebe podobu Člověka – přijal lidské tělo a duši, jednoduše řečeno: stal se Člověkem se vším všudy, kromě hříchu, a tím ještě více učinil člověka podobným sobě – učinil ho svým.

A tak se podle slov apoštola Pavla „očisťme od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2 Kor 7, 1), tj. učiňme Boží obraz v sobě tak čistý, jak jsme ho kdysi dostali. Setřeme z něho nečistotu hříchu, aby se ukázala krása ctností. Obnovme ho v sobě tak, aby byl „bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (Ef 5, 27).

Pamatujme, podle obrazu koho jsme byli stvořeni, a nezapomínejme na všecka Boží dobrodiní, která nám daroval ze své lásky. S Božím obrazem v nás je totiž spjato tajemství Kristovy smrti. Když jsme upadnutím do hříchu Boží obraz v sobě zatemnili a kvůli svým přestupkům a hříchům byli mrtví (Ef 2, 1), Bůh, jak praví svatý apoštol, se slitoval nad svým stvořením a obrazem, stal se kvůli nám Člověkem a přijal za nás mrtvé smrt, aby nás vyvedl k životu.

On sám vystoupil na svatý Kříž a přibil na něj hřích, za který jsme byli vyhnáni z Ráje; „zajal zajatce“ (Ž 67, 19; Ef 4, 8), jak praví Písmo. Co znamená: „zajal zajatce (csl. pľiní pľín)“? To, že od času Adamova přestupku nás náš nepřítel ďábel zajal a držel ve své moci, takže lidské duše po oddělení od těla odcházely do podsvětí, neboť Ráj byl pro nás zavřený. Když Kristus vystoupil na svatý a životonosný Kříž, svojí Krví nás vysvobodil ze zajetí a vytrhl z ruky nepřítele. Když zvítězil a porazil toho, který nás zajal, zajal nás takříkajíc nazpět – pro sebe. Z Jeho lásky jsme byli vytrženi z moci podsvětí a nyní už závisí jen na nás, zda vystoupíme do Ráje. Podsvětí už nad námi nevládne jako předtím a nedrží nás ve svém otroctví.

Varujme se hříchu, neboť každý dobrovolný hřích nás opět vydává do moci podsvětí, znovu nás zotročuje. Poté, co nás Pán Ježíš Kristus vysvobodil z podsvětí svou krví, bude hanba a velké neštěstí, když svojí lhostejností a nepozorností sami sebe znovu uvrhneme do pekla. Kéž se tedy nad námi smiluje dobrotivý Bůh a daruje nám neúnavnou bdělost pamatovat na všecko toto a pomáhat sobě i bližním, abychom v den Strašného soudu našli aspoň maličkou milost.

„Pane, který jsi přetrpěl Kříž, pošlapal smrt a vstal z mrtvých, naplň náš život pokojem, neboť Ty jediný jsi všemohoucí. Amen.“

 † Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

 † Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

 † Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

 † Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

 † Izaiáš
biskup šumperský

Pravoslavný kalendář 2017.

PRAVOSLAVNÝ KALENDÁŘ 2017 najdete zde: 

                                     pravoslavné kalendárium 2017-diar.pdf

Pomazání svatým olejem, 1.4.2017 Hr.Vrbka 14:00

Pomazání svatým olejem[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Svátost nemocných.

Pomazání nemocných se v pravoslaví uděluje těm, kdo potřebují duchovní nebo tělesné uzdravení. Krom toho se uděluje na Čistou středu (v tzv. „čistém týdnu“ – tj. prvním týdnu Velikého půstu) nebo Velkou středu (ve strastném, čili pašiovém, týdnu před Paschou) všem věřícím, často se uděluje o velkých svátcích i o jiných příležitostech. Správně má tuto Tajinu udělovat sedm kněží.

Východní zbožnost[editovat | editovat zdroj]

Jejími hlavními znaky jsou konzervatismus a tradice, individualismus, a přímý, subjektivní vztah k trojičnímu božstvu, o který věřící usilují v různých záhadách a především prostřednictvím kontemplace – tj. rozjímáním, jehož prostřednictvím se snaží pravoslavný věřící o navázání kontaktu s Bohem ve svém nitru.^[zdroj?] Východní teologie je emotivní a spekulativní, zatímco západní má mnohem více racionální charakter.^[zdroj?]

Liturgická praxe[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Liturgie a Liturgický rok.

Interiér pravoslavného kostela

Pravoslavná církev slouží bohoslužby na rozdíl od většiny katolické církve podle východních ritů (obřadů). Slovanské a řecké pravoslavné církve používají byzantský ritus. V otázce obřadů je pravoslaví značně konzervativní a nejčastěji užívaná liturgie sv. Jana Zlatoústého prošla od 5. století jen malými změnami. Ve srovnání s katolickou církví bývají pravoslavné bohoslužby delší, nepoužívají se při nich hudební nástroje a kněz většinu bohoslužby hledí stejným směrem jako lid (je tedy k němu obrácen zády). Katolická církev umožňuje užívání východních ritů při svých bohoslužbách, tuto otázku tedy ve svém vztahu k pravoslaví nevnímá jako překážku. Naopak pravoslavná církev současný západní ritus odmítá.

Většinu dní v roce se může konat Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého. Desetkrát do roka se koná Božská liturgie sv. Basila Velikého, která je starobylejší a delší než předchozí druh liturgie. Tato liturgie se buď slouží ve dvou variantách: jako večerní bohoslužba nebo jako bohoslužba jitřní (někde se však večerní liturgie v praxi stejně slouží dopoledne).

Dny, kdy je předepsáno konat liturgii sv. Basila:

1. předvečer svátku Narození Páně se koná /večerní/ liturgie sv. Basila (nepřipadne-li však den před svátkem Narození na sobotu nebo na neděli; v takových případech se koná liturgie sv. Basila /ráno/ v den samotného svátku)
2. 1./14. ledna /ráno/ (svátek sv. Basila Velikého a svátek Obřezání Páně)
3. předvečer svátku Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije, Křest Páně) se koná /večerní/ liturgie sv. Basila (nepřipadne-li však den před svátkem Zjevení Páně na sobotu nebo na neděli; v takových případech se koná liturgie sv. Basila /ráno/ v den samotného svátku)
4. První neděle Velkého půstu /ráno/ (tzv. neděle oslavy Pravoslaví)
5. Druhá neděle Velkého půstu /ráno/ (sv. Řehoře Palamy)
6. Třetí neděle Velkého půstu /ráno/ (uctívání sv. Kříže)
7. Čtvrtá neděle Velkého půstu /ráno/ (ct. Jana Klimaka – Sinajského)
8. Pátá neděle Velkého půstu /ráno/ (ct. Marie Egyptské)
9. Velký čtvrtek /večerní/ (čtvrtek před Paschou)
10. Veliká sobota /večerní/ (sobota před paschální nedělí)

Ve všední dny Velkého půstu se nekoná žádná z těchto dvou typů liturgie, protože se podle tradice v tyto dny nekoná proměňování chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy. Svaté dary jsou proměňovány v předcházející neděli a následující velkopostní všední dny se koná zvláštní večerní bohoslužba: liturgie předem posvěcených Darů, při které je k přijímání podávána eucharistie proměněná v neděli. Tato bohoslužba má kající charakter a kněz ji vykonává v tmavém bohoslužebném rouchu.
Na svátek sv. Jakuba se na některých místech konává nejstarobylejší liturgie sv. Jakuba, bratra Páně.
Je několik dnů v roce, kdy se liturgie nekoná; za všechny lze uvést Velký pátek. V tento den se však slouží jiné druhy bohoslužeb.

Důležitou roli v liturgii východních ritů hraje církevní kalendář. Liturgický rok se řídí dvěma druhy kalendáře (toto rozdělení nijak nesouvisí s jiným dělením na kalendář juliánský a gregoriánský). Pohyblivý kalendář je každý rok posunutý jinak a jeho základ tvoří Velikonoce; určuje dobu Velkého postu, data některých velkých svátků a rozložení evangelijních čtení na neděle po celý následující rok. Nepohyblivý kalendář je každý rok stejný a určuje zvláště datum svátku každého světce, ale i některé velké svátky (např. Vánoce jsou nepohyblivý svátek).

V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze juliánským kalendářem (v tomto kontextu tzv. „církevním“ nebo „starým“), zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat gregoriánský kalendář (tzv. „občanský“ nebo „nový“). Až na výjimky však všichni pravoslavní od juliánského kalendáře stále odvozují datum Velikonoc (paschy) a tedy i celý pohyblivý kalendář.

Výpočtu data Velikonoc se týkají některé posvátné kánony svatých otců a další ustanovení církevní tradice. Pravoslavné Velikonoce nesmí podle posvátné tradice být nikdy spolu s židovským svátkem Pesach nebo před ním, a to kvůli tomu, že Kristus vstal z hrobu až po svátku Pesach (nejedná se tedy o žádný antisemitismus). Velikonoce v římsko-katolické církvi v některých letech nesplňují toto svatootcovské ustanovení a připadají na Pesach nebo dokonce před něj (naposled byly Velikonoce v římsko-katolické církvi před svátkem Pesach v roce 2005).

Pravoslavný chrám Řimice, Bílá Lhota.

Řimice 

Na cestě k Pasše. O. Miloš Mrázek.

Na cestě k Pasše:     Neděle Postní triody

Velikonoční události završené zkušeností Vzkříšení jsou základem naší víry. Jejich připomínání, nebo lépe zpřítomňování je to, co dává smysl Církvi, která je shromážděním věřících kolem eucharistického stolu. Každý „první den po sobotě“, tedy v neděli, se křesťané scházeli k „lámání chleba“ (Sk 20:7, srov. 1Kor 16:12). Pascha pak je nedělí všech nedělí, svátkem všech svátků, středobodem či završením církevního kalendáře. Celý liturgický rok je vlastně přípravou na tuto oslavu přemožení smrti, obnovením původního určení člověka. Proto mu předchází dlouhá doba přípravy, či spíše několika období příprav. 

Z liturgického hlediska toto období začíná, když se při bohoslužbách zpívá z Postní triody, jejíž hymny, které jsou charakteristické svými třemi zpěvy (odtud i název této liturgické knihy: „tři ódy“), nás provázejí až k předvečeru samotné Paschy. Doba Triody je tak cestou k tomuto největšímu ze svátků. 

Projděme si nyní tuto cestu za doprovodu krásných evangelijních čtení, jež se čtou při nedělní svaté liturgii. Každé z nich před nás staví ctnost či úkol, který musíme kultivovat, chceme-li mít užitek z požehnaných plodů velikonoční radosti. Při bližším pohledu spatřujeme, že Církev pro tuto dobu přípravy vybrala čtení, jež na sebe plynule navazují a představují tak příběh každého z nás, kteří se na tuto cestu každoročně vydáváme. Ukazují totiž směr, kudy je třeba kráčet. A nejde jen o tuto každoroční liturgickou přípravu. Vždyť celý náš život v Církvi je jednou velikou přípravou na Velkou Paschu při v naději očekávaném z „mrtvých vzkříšení“. 

Vlastní přípravou na svátek Vzkříšení je svatá Čtyřicátnice, jež je tak významným obdobím, že i jí předchází doba přípravy: čtyři neděle před Velikým postem, kdy se otevírají první stránky Triody. Avšak jakousi přípravou na toto období přípravy na přípravu je již neděle, při níž se čte o vrchním celníku Zacheovi: 

Neděle Zacheova: Cesta vzhůru

"Za onoho času vešel Ježíš do Jericha a procházel jím. A hle, byl tam muž jménem Zacheus. Ten byl vrchním celníkem a byl bohatý a toužil uvidět, kdo je Ježíš, ale nemohl kvůli zástupu, protože byl malé postavy. A tak běžel napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, neboť tudy měl procházet. Když pak Ježíš přišel k tomu místu, vzhlédl, spatřil ho a řekl mu: „Zachee, pospěš si a pojď dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě.“ A tak rychle slezl a radostně ho přijal. A všichni, kdo to viděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se pak postavil a řekl Pánu: „Pohleď, polovinu svého majetku dávám chudým, Pane, a jestliže jsem někoho v něčem podvedl, vracím to čtyřnásobně.“ Tehdy mu Ježíš řekl: „Dnes do tohoto domu přišlo spasení, protože i on je syn Abrahamův. Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo.“ (Lk 19:1–10)

O. Alexander Schmemann ve svém průvodci Velkým postem jako hlavní téma v tomto příběhu spatřuje touhu. Jistě, to je předpoklad pro veškeré další snažení. A o jakou touhu jde? Zacheus byl malého vrůstu, proto musel vylézt na onen fíkovník. Pro člověka v jeho postavení šplhání po stromech asi nebylo něco obvyklého, ale občas  je potřeba učinit něco v očích tohoto světa bláznivého, když chceme dosáhnout něčeho dobrého. Zacheus navzdory svému hříšnému životu v sobě objevil touhu uvidět Spasitele, a tedy Boha. A tato touha jej vyzvedla do výše, povznesla ho nad každodenní realitu a z této výšky spatřil nejen Pána odněkud z dálky, ale i svůj hřích a nakonec i cestu z něj – poté, co již Krista uvítal ve svém domě. 

                                      pokračování

Bohoslužba - 26.2.2017, Štefan Nemanja

Liturgie 26.2.2017 v Hodoníně   Simeon Myrotočivý, Štefan Nemanja, +1166  zemřel 1199.



Srbský kníže, Stefan Nemanja který zemřel jako prostý mnich v monastýru Hilandar na Athosu.  V roce 1196 Nemanja (starý) abdikoval ve prospěch svého prostředního syn Stefana Nemanjić , který se stal prvním králem Srbska. Štefan Nemanja nakonec šel k hoře Athos, kde se stal mnichem a přijal jméno Symeon, nejmladší syn Nemanji, později známý jako svatý Sava (Rastko),  se stal prvním arcibiskupem v srbské pravoslavné církvi .

Společně se svým synem Sava, Nemanja stavěl srbský Klášter Hilandar na hoře Athos od 1198-1199, a vydal "Hilandar chartu". Klášter se později stal kolébkou srbské pravoslavné církve, která kanonizovala Štěpán Nemanju krátce po jeho smrti pod klášterním jménem Svatý Simeon myrhy-streaming (Свети Симеон Мироточиви)  Svatý Sáva Rastko, ne ni Štěpán Nemanja  Symeon.

Staré Bohoslužby

    Pravoslavná církevní obec v Hodoníně, 

při chrámu sv.Metoděje, 

který se nachází v Hodoníně na hřbitově.

Čas osobní zpovědi třeba vždy dohodnout s knězem.

 Není možno bránit  včasnému zahájení Svaté liturgie začínající v uvedenou neděli,

 vždy v 9:30 hodin. 

Odjezd do Hr.Vrbky:
 od Kauflandu 45 min a od hřbitova 40 min. před liturgií  (tel.domluva vhodná).

Bohoslužby koná jerej Mgr. Arkadiusz Skibiňski,  tel.: 733 534 606. 

28.5.   neděle    Hodonín            

21.5   neděle    Hrubá Vrbka 

20.5.  sobota    Mikulčice   10:00 hod.

                                              Pouť k památníku našich věrozvěstů Cyrila a Metoděje.  

14.5.  neděle      Hodonín

7.5.  neděle      Hrubá Vrbka 

6.5.  sobota                              Chrámový svátek, Velkomučedník Jiří Vítězný.

23.4.2017  Hodonín        9:30 hod neděle   

                                                    2.neděle Paschální,  o apoštolu Tomášovi.

16.4.2017  Hrubá Vrbka  9:00 hod neděle.
                                                        VZKŘÍŠENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA                                                                            VELIKONOČNÍ JITŘNÍ.
                                            Velikonoční svatá liturgie, posvěcení velikonočních pokrmů.                                                                      
14.4.2017  Hrubá Vrbka  9:30 hod  Velký pátek. 
                                                         SVATÉ A SPASITELNÉ PAŠIJE                                                                                                PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA
                                                                                - Dvanáctero evangelií.
                                        15:00 hod  Velký pátek. VEČERNÍ VELKÉHO PÁTKU
                                                                                - Vynášení pláštěnice.

9.4.2017    Hodonín         9:30 hod  neděle.
                                                         VJEZD PÁNA DO JERUSALEMA. 
        

7.4.2017    Hrubá Vrbka   9:30 hod  pátek, ZVĚSTOVÁNÍ PŘESVATÉ BOHORODICE.

 2.4.2017   Hrubá Vrbka    9:30 hod     5.neděle Velkého půstu.   CT. MARIE EGYPTSKÁ.

1.4.2017     Hrubá Vrbka     14:00 hod        5.sobota  Velkého půstu -                                                                                                                                              Pomazání svatým olejem   

 26.3.2017   Hodonín           9:30 hod       4.neděle velkého půstu -                                                                                                                                Ct.Jana Sinajského-Klimaka (Žebříkovce) 

 24.3.2017   Hrubá Vrbka    18:00 hod      3.pátek   Liturgie předem posvěcených darů
 19.3.2017        Hrubá Vrbka                     3.neděle velkého půstu 
 12.3.2017    Hodonín                                2.neděle velkého půstu 
 10.3.2017       Hrubá Vrbka 18:00 hod      Liturgie předem posvěcených darů

   5.3.2017       Hrubá Vrbka                      1.neděle velkého půstu, oslava pravoslaví

  26.2.2017    Hodonín

  19.2.2017       Hrubá Vrbka

  12.2.2017     Hodonín

    5.2.2017       Hrubá Vrbka

   29.1.2017      Hrubá Vrbka

   22.1.2017     Hodonín

     8.1.2017            29. neděle po padesátnici - Narození Pána našeho Ježíše Krista.